Na Vašem zážitku nám záleží!

Zažili jste na Lipně něco neopakovatelného a chcete se s tím svěřit ostatním? Chcete návštěvníkům poradit, jak si Lipno pořádně užít? Máte návrhy na zlepšení nebo tipy na nové atrakce, které vám chybí? Nebo naopak Vám něco vadilo a chcete to změnit? Neváhejte a napište nám Váš lipenský zážitek.

Chci přidat vlastní zážitek

Chci se inspirovat zážitky ostatních

Vaše zážitky

Lipno ist immer einen Besuch wert! Im Sommer etwas Biken und mit den Kids Sommerrodeln oder Roller fahren! Im Winter Snowboarden die Kids können ohne Probleme alle Pisten ohne Erwachsenen runter und wieder rauf fahren ! Komme immer wieder gerne nach Lipno !! :-)))

Sagl Alexander

sobota, 28. března 2015

Letos jsme celá rodina vyrazili poprvé na lyže a samozřejmě na Lipno. Musíme pochválit skvělé instruktory, kteří nás uvedli do tajů lyžování. Byli jsme uchváceni celým areálem a ubytováním v Chatě Lanovka. Moc děkujeme všem zaměstnancům Lipenského areálu a těšíme se v létě nashledanou.

Radek PAVEL

čtvrtek, 26. března 2015

„Už zase sněží. Mrznou mi nohy. Nesnáším zimu...“nadávala jsem každoročně... a snažila se období od listopadu do března „prostě nějak přežít“... Nedostatek slunečního svitu a tepla se negativně projevoval na mé náladě i pracovní výkonnosti..a kdyby to stav mého bankovního konta dovolil, rozhodně bych toto období strávila někde mnohem jižněji...
A letos to přišlo zas – jenže já jsem se tentokrát rozhodla, že zkusím na mnou nenáviděné zimě najít nějaká pozitiva...

Koupila jsem si běžky a zjistila, že to je sice dřina, ale taky báječný relax.. zásobárna endorfinů a příležitost „vypustit páru“ (kdo se ve své práci dostává do kontaktu s lidmi mi jistě dá zapravdu, že je to čas od času potřeba...)
Na běžky jsem se pokaždé moc těšila, ale když jsem míjela svahy plné lidí na sjezdovkách, přistihla jsem se, že na ně hledím tak trochu závistivě.

Jenže jsem si vzpomněla na mé první a zatím poslední lyžařské pokusy, které pocházely ještě z minulého tisíciletí a odehrávaly se na kopci za Křemží. Můj pohyb na dvou prknech se spíše než lyžování podobal souboji se zemskou přitažlivostí v kombinaci s rituálním tancem z ostrova lidojedů...
Zálibně si prohlížím fotky na webu lipenského skiareálu...A HELE !!! mají tu i lyžařskou školu !!! „třeba by naučili sjet kopec i mě?“ REZERVOVAT VÝUKU online...REZERVOVAT ZAPŮJČENÍ LYŽÍ online...šlo to až nečekaně snadno... už není cesty zpátky... polil mě studený pot...

V noci jsem skoro nespala.. „Bože ! To bude ostuda!“ říkám si v duchu..“Je to normální, že člověk v mém věku neumí lyžovat?“
Pán v půjčovně lyží se tváří dost otráveně, když ho žádám o odbornou radu, jak mám vlastně do těch neforemných bot vlézt...slečna na recepci je už o poznání vlídnější (zdá se mi, že se na mě usmívá trochu soucitně když zjistí, že výuku nerezervuji pro své dítě, nýbrž pro sebe...) a tak po
chvíli odcházím vybavená nezbytnou výstrojí čekat na svou instruktorku.

Usměvavá mladá dáma se mě ve smluvený čas ujme a odvádí mě do dětského parku na úvodní rozcvičku – nejistě se rozhlížím na všechny strany a zjišťuji, že kromě mě (a přihlížejících rodičů, babiček a tetiček) už je tu jen asi padesát holandských dětiček – vypadám mezi nimi ve svých pětatřiceti letech poněkud nepatřičně... „co jsem si to vymyslela...na starý kolena...- no hlavně ať už je to rychle za mnou a ať to přežiju..přece nejsem takový kopyto“ snažím se dodat si odvahy.
Ta mě ale rázem opouští ve chvíli, kdy mi slečna instruktorka zabaví hůlky. „O co se budu opírat? Jak budu brzdit? - no koneckonců – vzdělání na to má, tak snad ví, co dělá...“ rezignuju nakonec a přemítám, jestli mám stále ještě platnou tu úrazovou pojistku...
Slečna mi trpělivě vysvětluje základní principy pohybu na lyžích, mluví o správném přenášení váhy, radí jak bezpečně zatočit, zastavit...v první chvíli mám sice pocit, že budu mít na nohou uzel...a přestože na mě musí být v tu chvíli poněkud komický pohled, po několika desítkách minut už celkem bezpečně zvládám slalom mezi plastovými houbičkami a molitanovými zvířátky... a tak se slečně instruktorka rozhodne, že pro další posun v mé lyžařské výuce bude nezbytné přemístit mě na sjezdovku „!!!???COŽE???!!!! NO TO NE !!!! mám se nechat posadit na jakousi pohupující se lavičku, která visí na ocelovém laně bůhví kolik metrů nad zemí??? NIKDY !!!!“, vzpouzím se a snažím se vysvětlit slečně, že mám závratě už při pohledu z balkonu ve třetím patře a že na rozhlednu Moldaublick mě nedostane ani George Clooney pod příslibem romantické večeře při svíčkách...můj strach z toho samojízdného zařízení je opravdu nepředstavitelný...ale po několika minutách už mi té slečny začíná být docela líto...sice se pořád usmívá, ale vidím na ní, že by se jí ulevilo, kdybych už konečně na tu lanovku vlezla..a tak ve slabé chvíli povoluji...a nechám se odtlačit k vleku...než se stihnu rozkoukat sedím v sedačce, která se lehce pohupuje a míří kamsi do korun stromů.... žaludek mám až v krku...a připadám si jako při vzletu boeingu... moje prsty křečovitě svírají madlo přede mnou...a já se modlím, abych už konečně byla nahoře a stála zase na pevné zemi...

„JO!!! Dokázala jsem to !!! Neztropila jsem hysterickou scénu, ani jsem neměla tendenci seskakovat z lanovky v průběhu jízdy..a jsem za to na sebe náležitě pyšná !“ V podstatě už je mi jedno, jak se z toho kopce teď dostanu dolů, protože bobřík odvahy (v mém případě spíš BOBR) byl pro dnešek splněn... kdo mě nezná, asi teď nechápavě kroutí hlavou (protože - jak už i já teď vím – ta lanovka není zas tak strašná...), ale kdo mě zná, ten ví, kolik odvahy mě to stálo :)“

Další den dostávám jiného instruktora... trochu mě děsí, že budu muset dalšímu člověku vysvětlovat, že se na té lanovce opravdu bojím...ale celkem brzy zjišťuji, že bude snazší těch 8 minut jízdy vytrpět než se snažit přemluvit toho chlapce k tomu, aby se mnou sjezdovku vyšlapal pěšky :) Den druhý probíhá poměrně hladce, padám pouze jednou a to hned na vrcholu kopce - dokonce nikoli vlastní vinou – srazil mě jakýsi tatínek snažící se mobilním telefonem zdokumentovat lyžařské výkony svého potomka, který byl do svého „fotografického umění“ natolik zabrán, že zjevně přehlédl i mé nezanedbatelné křivky. Ale i to pro mě byla velmi cenná zkušenost – a to hned dvojí: za prvé: že zvednout se uprostřed svahu - máte-li k botám stále upevněné obě dvě lyže - vyžaduje jistou dávku akrobatického umění a za druhé: že rodičům filmujícím a fotografujícím své ratolesti je třeba se vyhýbat velkým obloukem, protože místo toho, aby své děti kromě obloučků učili také zásadám slušného chování, tolerance, a ohleduplnosti k méně zdatným jedincům, chovají se jakoby jim sjezdovka patřila a jako by je držení smartphonu v ruce opravňovalo k přednosti v jízdě ze všech směrů a to i v případě, že k vám přijíždí zezadu.

Třetí den, třetí instruktor.
„Vy jste dneska asi hodně zlobil, že Vám přidělili zrovna mě, co?“ varuji usmívajícího se pána, že následující 2 hodinky rozhodně nebudou snadné a připravuji ho na to, že neoplývám nikterak dobrou koordinací pohybu ani dokonalou rovnováhou (což by za pár minut stejně poznal sám).

Musím uznat, že můj panický strach z lanovky se s každou další jízdou zmenšuje. Už dokonce zvládám i výstup ze sedačky bez cizí pomoci a aniž bych porazila další 4 lidi okolo – což lze v mém případě považovat za jistý úspěch.
Instruktor sjíždí začátek svahu přede mnou a já fascinovaně hledím na to, jak mu sníh odlétá od hran lyží... „Kurňa...lyžovat umí...to se musí nechat..“ uznávám v duchu..i když to samo o sobě ještě nemusí znamenat, že to dokáže naučit taky mě...plužím nejistě dolů po sjezdovce směrem k němu. „Nebylo to vůbec špatný“, povzbuzuje mě, „plužit už docela umíš, tak zkusíme lyžovat...“ říká stále ještě s úsměvem a navíc s takovou samozřejmostí, jakoby ani na chvíli nezapochyboval o tom, že je to i v mém případě reálné.

Následuje chvilka teorie...názorná ukázka..první pokus...druhý pokus...pád...další pokus... „Šlapej pořádně do těch bot...víc tělo dopředu...přesuň vnitřní lyži...váha na pravé noze...neotáčej se tolik v bocích...koleno do strany...“ tolik pokynů najednou...chvílemi mám pocit, že ty nohy snad ani nejsou moje a musím přemýšlet nad tím, která je levá a která pravá...předříkávám si polohlasem, na kterou nohu mám zrovna přenášet váhu...levá..pravá..levá...pravá... už to docela jde...
Jsem od přírody skromná. A taky jsem se v životě naučila radovat se z maličkostí a tak bych v danou chvíli považovala za úspěch už samotný fakt, že stále ještě stojím na nohou, z nichž ani jedna dosud není vykloubená nebo zlomená, a že dokážu koordinovat směr jízdy a včas zastavit, když se na mě zezadu řítí banda zběsilých teenagerů na snowboardu. Ale on ne !!! On se snad doopravdy rozhodl, že mě naučí lyžovat?!? Nevím, jak to dělá, ale vidí úplně každou chybičku, kterou udělám..a neustále trpělivě opakuje pokyny...“Zatlač do levý boty...předsuň pravou lyži...dáváš víc váhy na pravou nohu než na levou...“ („sakra JO, dávám, ale jak to všechno vidí???“)..vzdávám se...neunikne mu nic..a hned vymýšlí další cvičení, které mi má pomoci odstranit tenhle problém...UF..po opakování padesátémosmém se mi konečně podaří přiblížit se ke kýženému cíli. I instruktor se zdá být s mým pokrokem spokojen. Po skončení výuky pokračuju ještě asi hodinku v samostudiu (to by v tom byl čert, aby to nešlo..)

Vracím se do města – příjemně unavená, opálená od jarního sluníčka a plná euforie z několika vydařených obloučků. Čekají mě 4 dny pracovní. Odjíždím na Moravu. V rádiu ohlašují, že by se o víkendu měl na českých horách objevit nový sníh, což kupodivu hodnotím jako zprávu pozitivní.
Ve specializovaném obchodě kupuji novou lyžařskou přilbu (v té staré, půjčené jsem byla zjevně málo viditelná, když do mě včera stihly narazit dvě děti), - „no co, vytříbeným lyžařským stylem asi nevyniknu, tak alespoň zbarvením...“ uvažuji a volím poměrně nápaditý model v mé oblíbené barvě.

Začínám se cítit tak nějak nesvá. Nemám hlad (což je opravdu neobvyklý úkaz v mém případě). Budím se uprostřed noci. Nemůžu se soustředit na práci. Jak se později dočítám v odborné literatuře, jedná se zjevně o abstinenční příznaky. Že by se mi na severní Moravě stýskalo po rodném kraji? Po mé psí smečce? Po oblíbeném hrnečku na kafe? To se mi nezdá... Že by snad po sněhu? Po lyžích?
Zkouším si jít aspoň zaběhat nebo dneska opravdu neusnu.

Nedá se nic dělat. Jsem nesnesitelná, vzteklá a nervózní. Mí nejbližší si telefonují mezi sebou a dohadují se, jestli náhodou netrpím nějakou závažnou nemocí nebo jsem se nenechala zlákat do náboženské sekty. A já s úsměvem na rtech přesouvám pracovní schůzky na konec týdne, zbytečné termíny v diáři rovnou škrtám a odjíždím na Lipno.
Když se blížím k lyžařskému areálu podél stále kještě zamrzlého jezera, na tváři se mi objevuje spokojený úsměv (dokonce se začíná vracet i hlad) a já už se nemůžu dočkat, až nazuju ty nepohodlné boty, až uslyším cvaknutí vázání a až nasednu do lanovky a nechám se vyvézt nahoru na kopec (ty bláho, já se snad fakt těším i na tu lanovku).

Na dnešek jsem si vyžádala instruktora číslo 3. Chci pokročit ve výcviku a tenhle člověk očividně ví, jak na to. Navíc umí pochválit, když se něco podaří. Povzbudí, když se nedaří. A když se nevede, vždycky ví proč :)
Dneska nejsem úplně ve formě. Čtyři dny volna zjevně udělaly svoje. Omlouvám se už asi popáté, že nejsem schopná vyhovět jeho představě o paralelním držení lyží a ujišťuji ho, že ten pluh při obloučku doleva opravdu nedělám schválně ve snaze testovat jeho psychickou odolnost. (Musím uznat, že pokud instruktoři místní lyžařské školy nefasují před zahájením pracovní doby žádná
sedativa, tak je to fakt borec, protože dneska jsem opravdu na zabití.)
Nevím, jestli to následující cvičení s obloučkem na jedné noze byla pomsta za to psychické vypětí nebo jakýsi pedagogický trik – každopádně zabral a mě se nakonec (po asi čtyřstémdvacátémosmém pokusu) daří udržet paralelní postavení lyží i při zahájení obloučku.
Jsem ráda, že jsem to dneska zvládla bez pádu a že instruktor č. 3 nebude muset dnes usínat s pocitem pedagogického zmaru.

No a takhle to šlo ještě dalších pár dní.. krok za krokem...oblouček za obloučkem... s každým dalším sjetým svahem si připadám o něco méně neohrabaná... už nemusím přemýšlet nad každým pohybem...snažím se jen nezmatkovat..a plužit jen v případě, kdy mi jde opravdu o život...užívám si ten nový pohyb, užívám si sluníčko, užívám si sníh, užívám si zimu...a – ač je to k nevíře – je mi opravdu líto, že ta letošní se už pomalu chýlí ke konci...

Jak jsem se dočetla na webových stránkách lipenské lyžařské školy, oficiální motto instruktora č. 3 zní: „Naučím vás lyžovat a lyžování milovat“.
Vzhledem k tomu, že jsem na Lipno přijížděla s cílem naučit se sjet kopec dolů tak, abych neublížila sobě ani ostatním... a o paralelním postavení lyží jsem neměla ani potuchy... myslela jsem, že oblouček v pluhu a zakončení sjezdu zabržděním o sněhovou závěj bude vrchol toho, co mě dokážou naučit, je nakonec to, co jsem si za těch pár dní výuky odnesla, mnohem víc, než jsem čekala. Takže první část motta se, myslím, z nemalé části naplnit podařilo. A ta druhá? Ta se naplnila naprosto beze zbytku !
Odvážím si z Lipna nejen nezapomenutelné zážitky, inspiraci a novou závislost, ale taky poznání, že i zima umí být fajn.
A tak dneska říkám:
Lyže mě baví. Zima mě baví. Lipno mě baví... :)

Díky za báječnou zimu, kterou jsem mohla díky Skiareálu Lipno prožít, díky za otevření nových obzorů, za novou závislost, kterou jsem v lyžování našla, a v neposlední řadě taky velké „DÍKY“ za nekonečnou trpělivost instruktorovi č. 3 Petrovi Chotěborskému ;)

T B

pondělí, 23. března 2015

Na Lipně nás to vždy baví. Od loňska si každý večer můžeme zajezdit na bobech a sáních večer ve foxparku. Je to příjemné strávení večera před spánkem. Letos jsme uvítali pro začátečníky foxpark s nejrůznějšími výukovými pomůckami. Děkujeme. Každé odpoledne bylo po lyžování ve foxparku zábavné odpoledne, které jsem využívali.
S pozdravem oddíl sportovní gymnastiky Trhové Sviny

Jana Záhorková

neděle, 22. března 2015

Naše oblíbená destinace. V zimě sem jezdíme lyžovat, v létě na výlety na kolech. Ideální pro rodinu s malými dětmi, dvojčaty obzvlášť! A když náhodou už je všeho dost, lišák Fox a další překvapení zase vrátí úsměv na tvář!

Jana Svobodová

neděle, 22. března 2015

Jsem typ cloveka "cestovatel". Zila jsem se zabalenou kosmetickou tastickou a predzabalenou krosnou. Procestovala jsem krasnaa mista nejen v zahranici, ale i samozrejme po Cechach. Loni o vanocich jsme se s manzelem rozhodli poridit si miminko. Od 2 mesice jsem byla na rizikovem tehotenstvi a stridave travila cas lezenim u televize nebo v nemocnici u notebooku. Porod probehl o 9 tydnu predcasne a narodil se nam krasny chlapec s nekolika lehcimi i par tezsimi zdravotnimi komplikaCemi. S kwzdym dalsim mesicem, ktery jsem s nim travila v nemocnici nebo potom doma jsem byla smutnejsi.samozrejme mi chybela drivejsi aktivita vcetne moznosti vvidet neco noveho. Az Letos v breznu se nam konecne podarilo stabilizovat zdravotni stav natolik, ze jsme si troufli s 7 (korigovane 4) mesicnim mimcem na prodlouzeny vikend na Lipno. Tezko rict, co byl nas nejvetsi zazitek - p4ochazka pri snezeni na vrchol Kramolina a grog na svahu, vystup na vrchol stromove stezky, klidne posezeni v hotelu nebo jen brusleni kolem Lipna - vsechno se dalo s kocarkem i pres neprizen pocasi krasne zvladnout! Chci vlastne moc podekovat vsem, kdo se podili na zvelebovani a zpristupnovani lipenska turistum - vcetne tech 'narocnejsich', jako jsme my. Lipensko ma mnoho co nabidnout a ja jsem nesmirne stastna, ze i my jsme meli tu moznost neco z toho okusit.
t

Jana Bělochová

úterý, 17. března 2015

Strávili jsme u vás na Lipně jarní prázdniny v termínu 1.-7. 3. Byla to naprosto fantastická dovolená, skvělé lyžování, perfektně upravené svahy. Nejen děti si zajezdily skvěle, i já, která mám ráda svižnější jízdu a prudší svahy, jsem se výtečně svezla na červených sjezdovkách (když starší dcery hlídaly nejmladší ségru ve Foxparku. Je skvělé, že se tam nenudí ani starší děti. Nejmladší se do Lišáka zamilovala a chodila ho několikrát denně zdravit, něco mu sdělovala, stále mu odevšad mávala a on trpělivě odpovídal, tleskal, mával, rozdával bonbony...). Stihli jsme i bazén, hopsárium, Stezku, i přes tu zimu všechna hřiště v Lipně, svařák u několika stánků... Odjížděli jsme v sobotu 7. 3. brzy odpoledne, takže dcery ke svému velkému zklamání nestihly oslavu narozenin Lišáka Foxe :-) jedna z dcer mu namalovala obrázek, slíbila jsem, že ho Lišákovi pošlu, přikládám :-) A děkuji.

Lenka Švábová

pondělí, 16. března 2015

Uz 5 rokem jezdime 4 rodiny na dovolenou na Lipno. Pokazde jsme tu byli v lete a letos poprve v zime. Byl to krasny sportovni tyden, ktery jsme si neuzili jen my dospeli, ale hlavne deti.
Po teto zimni dovolene jsme jedne rodine zacali rikat, jak jinak "smolari". :)
Zacalo to tim, ze jsme v podvecer skoncili s lyzovanim a vsichni jsme sli na nejake to obcersveni. Potom, ale nastal sok. Vsichni jsme si brali ze stojanu lyze, jen smolarum chybel jeden par. Nastalo zdeseni a vize znicene dovolene. Volala se PCR. Soubezne s policii prisel polsky obcan, ktery prinesl nas par lyzi. Huraaaa slo se na apartman vse zapit.
Predposledni den dovolene jsme se rozhodli, ze vyrazime na vylet. Vsichni vc deti jsne zbaleni. Co se ale smolarum nestalo. Prisli k autu a jedno kolo jim uslo. Tudiz se misto vyletu konala vymena kola. Vecer se vse opet radne zapilo :).
Nastal posledni den, den odjezdu.
Videli jsne smolare, jak jeste naladaji veci do auta. Rozloucili jsme se a jelikoz nam nestalo nic v ceste, rozjeli jsme se k domovu. Rozjeli jsme se a v tu chvili jsme usliseli pod autem hrozne skripeni. Co se nestalo, Smolari si v tu chvili vyndali preskace za auto. Bokem auta a zadnimi koly jsme jim je prejeli.
Pristi rok bez karambolu :)

Hans Hesounova

středa, 11. března 2015

Super sobota s lišákem FOXEM!!! Užili jsme si Lipno s babičkou a dědou, kteří byli nadšení z lyžovačky vnoučka. Když učit dítě lyžovat, tak jedině na Lipně! Zdarma pomůcky, zázemí, parkování... Opravdu skvělý servis. A za sobotní program, DÍKY!

Irena Lintnerová

pondělí, 9. března 2015

Strávil jsem s rodinou jarní prázdniny ve ski areálu Lipno nad Vltavou a moc spokojeni s prostředím, službami, ubytováním ....:) počasím. Hodně to na mě působí profesionálně, kvalitně. Nakonec jsem se vrátil do české reality díky českému aspektu a katarzi .....ukradli mi lyže. :( Zítra jedu domů, tak už mi to zážitek nezkazí ....ale po očku koukám opět za kopečky pro další dovolenku na lyžích....na nových.

Martin Čítek

sobota, 7. března 2015

Na Lipně jsem strávila se svým přítelem tu nejkrásnější dovolenou.. a to už jsme po Česku toho procestovali hodně.Určitě se zde opět vrátíme. A Stezka korunami stromů úžasný zážitek,krásné výhledy... Doporučujeme :-)

Lenka Rejtová

středa, 4. března 2015

Úžasný výlet do korun stromů

Michaela Valentová

úterý, 3. března 2015

Na Vašem zážitku nám záleží!

Napište nám svůj lipenský zážitek